Píšu odjakživa. Příběhy, které jsem tajně psala na zadní stranu školních
sešitů, přiváděly mé spolužáky ke smíchu, u učitelů jsem však pochopení
nenašla. Založila jsem třídní časopis s názvem Generalie (to slovo jsem našla
v jedné učebnici!).
Psala jsem do něj příběhy na pokračování, které jsem nazvala Editina
dobrodružství. Postavu Edith jsem měla moc ráda, i když měla zálibu v nošení
vojenských bot velikosti 10 a byla nesmírně vážná.
Když jsem byla starší, začala jsem psát příběhy pro Harlequin, protože: a)
jsem milovala knihy a b) bylo to jediné nakladatelství, které občas přijalo
rukopis i od začínajících autorů. Moje první kniha vyšla bez jediného zásahu
redaktora, což bylo trochu jako pohádka. Přiznám se, že jsem to dlouho nemohla
pochopit. Ale k mému překvapení a radosti: jsem se právě stala
spisovatelkou!
Psaní je ta nejkrásnější práce na světě. Můžete jít klidně odpoledne do kina
na francouzský film a ještě si říkat, že vlastně pracujete. Stejně tak i
procházka v dešti je velmi inspirativní – jak byste totiž mohli poslat hrdinku
ven v takové slotě, aniž byste věděli, jaké to je, když vás do tváří bičuje
studený déšť? Někdy toužíte utéct od aktuální rozpracované práce, ale pak se
vám po ní stýská.
Psaní vás nutí dívat se na svět jinýma očima – neustále hledáte inspiraci a
nápady, toužíte mít plný a bohatý život. Kdybych se k tomu někdy odhodlala,
nechala bych si vytetovat nápis Carpe Diem (ale vím, že to
nikdy neudělám!)
